Zapomenutá Marie Kudeříková

Právě před sto lety (24.3.1921) se v nedalekých Vnorovech narodila Marie Kudeříková. Mladší generace již dnes pravděpodobně vůbec neví, kdo to byl. Názory starší generace na její osobu se pak rozcházejí. Někteří v ní vidí dívku, která zemřela v boji proti fašismu, jiní pak ikonu komunistické propagandy, jejíž jméno nesly ulice, náměstí, školy i různé soutěže. Stala se symbolem, kolem jejíhož života a smrti byl vybudován kult ženy, která si zvolila cestu pokrokové strany před katolickou vírou, ke které ji vedla její rodina. Nikdo se jí nezeptal, jestli o tuto roli stojí.

Její jméno je dnes téměř zapomenuto, přesto, že jsou její osudy s Velkou úzce spjaty. Navštěvovala zde totiž obecnou školu a vytvořila si zde řadu osobních přátelství. Je smutné, že dnešní děti ví, kdo v Čechách vládl ve 12. století, ale historie pro ně obvykle končí s koncem II. světové války. Moderní české i světové dějiny jsou naprosto zanedbanou disciplínou.

Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku!

Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky.

Dnes... vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou... Znáte mě, vždyť jsem a zůstávám Vaší dcerou, Vaší krví. Zbořili jsme zeď, která se mezi nás postavila, a stojíme tváří v tvář, ruku v ruce, srdce v srdci...

Pan farář se přišel ještě podívat. Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou.

(pozn. text je zkrácen)

Těmito slovy se v pátek 26.3.1943 loučila se svými drahými Marie Kudeříková těsně před tím, než se v cele kandidátů smrti č. 62 v ženské věznici ve Vratislavi (tehdejší Breslau, dnešní polská Wróclav) dočkala popravy. Dívka, která ve svých 22 letech položila život za svůj ilegální boj proti nacistickému Německu. Žena, jejíž hrdinství a tragický osud zneužili v 50.letech komunističtí ideologové a vytvořili z ní ideový vzor pro mladé dívky té doby, vzor komunistické mučednice, která ve svém mladém věku pochopila, a následovala ideál strany. Z později zveřejněných dopisů z vězení je však patrné, že v zodpovězení otázky priority komunismu před katolickým přesvědčením sváděla hluboký vnitřní boj a její zásadní životní rozhodnutí komunisté zneužili ke svým účelům. Jak ostatně vidíme i z textu posledního dopisu, svou víru v Boha nikdy definitivně neopustila.

O osudu dívky, zejména o jejím pobytu v cele smrti natočil v roce 1972 režisér Jaromil Jireš snímek s názvem "...a pozdravuji vlaštovky" s Magdou Vašáryovou v hlavní roli.

Marie Kudeříková je v dnešních dnech téměř zapomenutou postavou moderních českých dějin. Připomíná nám ji snad už jen název základní školy ve Strážnici a také turistická trasa Cesta Marie Kudeříkové, kterou můžeme nalézt v nejbližším okolí Velké nad Veličkou. V rodných Vnorovech nalezneme vedle místní základní školy dům č. 432, který je zapsán v seznamu nemovitých kulturních památek jako rodný dům Marie Kudeříkové a je v něm umístěno muzeum osobností Vnorov a jeho národopisu.

Marie Kudeříková se narodila v rodině ruského legionáře Josefa Kudeříka a malérečky kraslic a vnorovského ornamentu Františky Kubíkové. Rodina se hlásila ke katolickému náboženství, otec cvičil v tělovýchovné jednotě Orel a zastával řadu funkcí ve vedení lidové strany ve Vnorovech. V třicátých letech se stal otec železničním zřízencem ve stanici Vrbovce, kam se rodina rovněž přestěhovala. Marie Kudeříková navštěvovala pátou třídu v české obecné škole ve Velké nad Veličkou a následně dojížděla osm let gymnázium ve Strážnici. Za dobu svých studií ve Velké i ve Strážnici si vytvořila řadu přátelských vazeb na obyvatele Velké, které udržovala až do své smrti. Při studiu na navázala vztah se spolužákem Juliem Kramaričem, který ji rovněž přivedl k myšlence komunismu. Oba úspěšně ve Strážnici odmaturovali již v době protektorátu v roce 1940. Uzavření vysokých škol jim znemožnilo pokračovat ve studiu. Marie Kudeříková tak nastoupila na jazykovou školu do Brna, která se však následně přestěhovala do Veverské Bítýšky, stejně jako Marie Kudeříková. Zde se také zapojila se do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Marie pracovala po přestěhování do Brna v jeho vedení současně pracovala také v textilní továrně. Její práce v odboji spočívala především v rozmnožování a rozšiřování ilegálních tiskovin či plakátů. Pokusila se však údajně také zapálit tovární skladiště. Na jaře 1941 se sama pustila do organizování několika mladých lidí z Veverské Bítýšky a okolních obcí, s nimiž plánovala další ilegální a sabotážní činnost. Velkou pozornost v nedávných letech způsobil dokument České televize Mýtus a pravda o Marušce Kudeříkové, kde je zmiňována údajná nepřipravenost těchto odbojových akcí mladé revolucionářky. Ať tak či tak její osobní odvaha a činnost v odboji zaslouží, aby její jméno nebylo zapomenuto.

Za prvního stanného práva byla v prosinci 1941 v Brně zatčena. Přes dlouhé a kruté výslechy, které prodělala v Brně (Na Cejlu i v budově současné právnické fakulty MU), později i v Praze (Petschkův palác) nevyzradila žádné informace o svých spolupracovnících. 16. listopadu 1942 proběhl její soud v polské Vratislavi (Breslau). Soudu se osobně účastnili oba její rodiče. Marie byla odsouzena za velezradu k trestu smrti stětí sekyrou. Po soudu následovalo více než sto dní pobytu v cele kandidátů smrti. V cele smrti napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna obětavá dozorkyně. Dopisy, které označovala jako škrabky se postupně dostaly k jejím rodičům a staly se základem knihy Zlomky života, která byla po její smrti vydána. Její poprava proběhla 26. března 1943 v pátek, dva dny po jejích dvaadvacátých narozeninách.