Z historie ochotnického divadla ve Velké

Ochotnické divadlo má ve Velké nad Veličkou dlouhou a bohatou historii. Z dostupných pramenů víme, že ochotnické divadlo ve Velké působilo již od počátku 20. století. Největšího rozmachu dosáhlo v době kolem II. světové války a krátce po ní. Nejvýrazněji je spjato s činností Tělovýchovné jednoty Sokol. Poslední ochotnické představení se ve Velké dle záznamů z kroniky odehrálo v roce 1979.

Je velkou škodou, že o aktivitách ochotnického divadla, stejně jako i o dalších dobrovolných aktivitách občanů Velké nad Veličkou nalezneme v obecních kronikách naprosté minimum záznamů a pouze velmi kusých informací. Jako pramen pro zpracování článku tak sloužil v podstatě jediný ucelený zápis v kronice obce z roku 1984 a text ve sborníku, který byl vydán v roce 1999 k 80. výročí založení TJ Sokol Velká nad Veličkou. Autorkou obou textů je Dagmar Severová.

První skutečné informace o činnosti ochotnického divadla nacházíme v zápisech vyprávění Anny Klusákové a Marie Burešové, které vzpomínají na dobu, kdy do Velké zajížděl Jiří Mahen (mimo jiné významný divadelní režisér a kritik) a pomáhal místním ochotníkům při nácviku her. "Jednou se nacvičovala Maryša bratří Mrštíků. Jiří Mahen prý nosil hercům pivo, aby se osvěžili. Když se pak zkoušela scéna, ve které dojde k bitce, poprali prý se mládenci doopravdy. Jiří Mahen se tímto moc pobavil". Tato historka je zachycena také v kronice Sokola ve Velké, z čehož je patrné, že se odehrála až po vzniku Tělovýchovné jednoty Sokol ve Velké, tedy po roce 1919.

Z kusých vzpomínek se tak dozvídáme, že první zkoušky a představení velických ochotníků probíhaly v sále obecního hostince u Schillerů. Budova obecního hostince se nacházela na velickém náměstí (tržišti). Následně bylo pokračováno na stejném místě, ale s jiným označením, a to v sále "U Novotných".

"U Novotných" se hrálo například v roce 1919 na což vzpomíná Martin Slovák "První moje role byla Antonínek, to mně bylo 6 let, "na prknách "U Novotných" v hospodě. To byla hra Aloise Jiráska Vojnarka".

Po vzniku Tělovýchovné jednoty Orel (1920) působili ve Velké ochotnické divadelní spolky dva. Nejprve oba hráli a zkoušeli v hostinci "U Novotných", Sokolové se později přesunuli do nedalekého hostince "U Jagošů", kde časem provozovali i první velické kino.

Aktivnější na poli divadelním byli ochotníci Sokola. Již krátce po svém vzniku v roce 1919 vznikl v rámci Sokola i samostatný divadelní odbor. Jeho předsedou byl Josef Šuránek, místopředsedou Artur Jelínek, jednatelem Jan Pavliska, prvním režisérem Jan Hudeček a pokladníkem Jan Bureš. První představení se uskutečnilo již v říjnu 1919, druhé na konci roku 1919 a v březnu 1920 následovala Jiráskova Lucerna.

Za dobu svého působení nacvičili sokolští ochotníci zhruba 27 divadelních her. Divadelní odbor byl velmi aktivní, vždyť již v roce 1921 měl 21 členů (10 hereček a 11 herců). Za dobu své činnosti se na jevišti ve Velké vystřídalo přibližně 50 herců. Sokolové hrávali příležitostně také loutkové divadlo pro děti.

Kromě klasických pódiových představení odehráli veličtí ochotníci několik představení i v přírodních scenériích zejména ve Filipově údolí. Při hře Janek Drínovský, podle scénáře Martina Holého, používali při představení také živé koně. Přímo při představení došlo ke zranění herce Františka Slováka, kterého kůň shodil.

Ochotníci svou činností také podporovali dobročinné účely. Když v roce 1937 vyhořela po silvestrovské zábavě sokolovna v Lipově odehrály veličtí ochotníci divadelní představení, jehož výnos byl v celém rozsahu věnován na obnovu lipovské sokolovny.

Ze známých her nacvičili například Gazdinu robu, Maryšu, Paličovu dceru, Naši furianti, Její pastorkyňa a Matka. Mezi nejstarší ochotníky patřili Valerie Klimková, Anna Klusáková st., Marie Burešová, Martin Hudeček Fr. Janda st., Anežka Žalmánková, Tomáš Kohút, Pavel Rumíšek, Rudolf Kynčl, Růžena Kryštofová, Julie Jandová či Josef Sup. Duší nejstarší generace ochotníků byla paní Anna Jandová. Druhou generaci pak tvořili například Dosoudil Josef, Halíček Vlad., Halíčková Anna, Hanzík Čestmír, Hanzíková Anna, Severová Dagmar, Essendrová Blažena, Brulíková Marie, Vernerová Ludmila, Prášková Eliška, Alena Ptáčníková, Olga Pšurná, Pavel Kučera Prášek Jozef, Němeček Miloš, Podloucký Jar., Vítková Marie, Lerchová Emilie, Šuránková Květoslava, Filipovičová Hedvika či Eva Prášková. Nejvýznamnějšími režiséry ochotnických představení té doby byli Martin Hudeček, Josef Sup, Rudolf Kynčl, Ivan Kantorek, Holý Martin, Josef Hruška, Ptáčník Antonín st., Hrbáč Jan, Hrbáčová Marie a Jan Drlík.

Písemné záznamy mluví o vystoupeních ochotníků z tělovýchovné jednoty Sokol zejména u příležitosti oslav 28. října a výročí narozenin prezidenta T.G.Masaryka. Divadelní sbor pořádal rovněž každoroční silvestrovské oslavy. Pamětníci dlouho vzpomínali na program sestavený Martinem Hudečkem, který v roli principála předvedl na celém jevišti loutkové divadlo, v němž loutky hráli živí herci.

Se svými představeními zajížděli ochotníci i do blízkých obcí a měst např. do Lipova, Hroznové Lhoty, ale také na Myjavu a do Chvojnice. Při vystoupení v sousední Louce si museli dokonce sami postavit pódium pro představení.

Sokolové zůstali v omezené podobě aktivní i v době protektorátu, v době, kdy ve Velké sídlilo gestapo a v době, kdy jakékoliv projevy české kultury byly přijímány velmi negativně. Je nutno podotknout, že všichni zúčastnění velmi riskovali, protože hry nacvičovali v době, kdy zde gestapo bylo velmi aktivní, kvůli rozsáhlé odbojové činnosti, která na Horňácku probíhala. V kronikách nalezneme zmínku o uvedení operety Krajánek Holandr šel na vandr pod režijní taktovkou Ivana Kantorka. Operetu po hudební stránce doprovázela smyčcová kapela z Velké.

Velmi zajímavé jsou rovněž okolnosti nácviku a uvedení divadelní hry Divotvorný klobouk od V.K. Klicpery. Tato hra byla nacvičena a veřejně odehrána v roce 1942. Místní studenti gymnázia ve Strážnici přesvědčili ke spolupráci tamějšího profesora a zkušeného divadelníka Josefa Hrušku. Ten si vzal na starost režii i jednu z hlavních rolí, zajišťoval rovněž maskování herců, a to profesionálními pomůckami z filmových ateliérů. Výrobu kulis pro tuto hru zajistil Josef Suk (bratr akad. malíře Karla Supa) odborný učitel kreslení. Poprvé se použila pouze náznaková scéna. Kostýmy byly zapůjčeny z profesionálních divadelních půjčoven. Hra se nacvičovala téměř tři měsíce, a to velmi intenzivně, a dle vzpomínek pamětníků přinesla na velické divadelní prkna něco zcela nového. Jednalo se o první moderní pojetí divadelní hry.

Ochotníci v nejstarších dobách používali sériově vyráběné kulisy, které představovaly trojí prostředí - příroda (les), interiér světnice a selská jizba. Ostatní rekvizity si herci opatřovali na vlastní náklady. Podle vzpomínek pamětníků se hry nacvičovaly 2-5 měsíců předem. V případě silvestrovských inscenací pouze 14 dní předem.

"U Jagošů" se divadlo hrávalo až do okamžiku, než byla postavena Kordárna. Následně byly představení divadelních her provozovány v jídelně tohoto podniku. Za tímto účelem zde bývalo vybudováno i provizorní jeviště. V těchto prostorách se kromě divadla uskutečňovaly také některé plesy a zábavy.

Po vybudování kulturního domu působili ochotníci na prknech tohoto stánku, kde již nalezli odpovídající podmínky pro svou činnost. Ochotníci v této době hráli pod hlavičkou Závodního klubu ROH Kordárna. Jejich aktivita však postupně upadala, až ve své klasické podobě skončila úplně.

Vedle klasického ochotnického divadla působil ve Velké dlouhodobě také dětský divadelní kroužek. Mezi nejvýznamnější režisérky patřila paní učitelka Marie Hrbáčová. Na její práci se nyní snaží navázat paní učitelka Irena Mikesková.