Střípky z historie kopané ve Velké

Oddíl kopané byl ve Velké nad Veličkou založen v roce 1943, což většina domácích fanoušků pravděpodobně ví. Možná se ale někteří pozastavili nad tím, proč právě v této pro obyvatele naší země, nelehké době, kdy jsou jakékoliv kolektivní aktivity omezovány a stíhány. Paradoxně právě v této době vzniká na vesnicích mnoho sportovních klubů..

V době okupace byly rozpuštěny tradiční venkovské spolky Sokol a Orel, které se na mnoha vesnicích staraly o kulturní a sportovní život obyvatel. Mládež se nemohla scházet ani jinak organizovat. Kulturní život se odehrával v ilegalitě po stodolách či hospodách. Kopaná byla jednou z mála organizovaných aktivit, kterou oficiální orgány povolovaly a jak vzpomínali sami zakladatelé klubu, daly se v ní uplatňovat prvky české výchovy.

A kdože tedy stál za vznikem klubu ve Velké. Bylo to následující osobnosti společenského a sportovního života ve Velké zvěrolékař Jaroslav Bureš, stolař Rudolf Štica, ředitel měšťanské školy Rudolf Kynčl, obchodníci Jan Psík, Josef Pavlica či Jan Horák, dále pak Josef Holčík, Jan Vrabec a v neposlední řadě řezník Ladislav Verner. Většina zakladatelů představovala také základ tehdejšího hráčského kádru Velké.

Ve svých počátcích klub nehrál žádnou organizovanou soutěž. Zápasy se hrály pouze příležitostně, obvykle o svátcích, a to o prestiž mezi sousedními obcemi. V počátcích existence klubu bylo velmi obtížné vůbec poskládat z domácích hráčů celou jedenáctku. Klub si tak musel vypomáhat přespolními fotbalovými nadšenci například z Veselí nad Moravou (Kočí, Tobola, Absolon). Jak vzpomínal jeden ze zakladatelů klubu řezník Ladislav Verner za takovou výpomoc dostávali hráči naturální plnění od "sponzorů" klubu (např. špek, maso, sádlo).

Domácí hráči se často potýkali s nepochopením nové záliby u svých rodin. Účastí na fotbalových utkáních pánové narušovali pravidelné nedělní zvyklosti spočívající v návštěvách příbuzných. Ve všední dny nebylo možno tuto činnost provozovat, protože všichni měli spoustu práce s udržením svých hospodářství, které byly jediným zdrojem obživy pro mnoho rodin ve Velké. Neděle pak byla dnem odpočinku, chodilo se do kostela, na hřbitov a navštěvovaly se rodiny. Na zábavu tehdy čas nebyl a na fotbal už vůbec ne.

Změna nastala až se vznikem podniku Kordárna, která zajistila mnoha lidem na Horňácku stálý příjem a odbřemenění od závislosti na vrtoších přírody při hospodářské činnosti. Kordárna se také stala hlavním sponzorem a partnerem fotbalového klubu ve Velké.

V blízkosti podniku se nacházelo také původní fotbalové hřiště, jehož provoz byl slavnostně zahájen již v roce 1943. Hřiště se nacházelo v místech, kde dnes stojí hala PA4. Bylo orientována kolmo k dráze. Zásluhou zaměstnanců Kordárny později u hřiště vyrostly také dřevěné kabiny s místnostmi pro domácí a hosty, rozhodčího a nářadí na úpravu hřiště. Péči o hřiště prováděli hráči spolu s věrnými fanoušky zcela sami. Hráči se po zápasech umývali vodou, která tekla do hrantu umístěného nedaleko "křížku", který se dnes nachází naproti ruiny internátu. Kolem hřiště byly v jedné řadě umístěny dřevěné lavičky. Lidé stávali, kolem celého hřiště, i za brankami, přítomné byly muziky, které oslavovaly každý vstřelený gól. Na hřišti fungoval také mobilní bufet, který zajišťoval František Kozaný. Zboží k prodeji vozil na speciálně upravené káře, ze které prodával limonády, sušenky a další občerstvení.

Hrávalo s balóny šitými z kůže, uvnitř nichž byla duše jako v kole. Balóny musely vydržet dlouho, a proto byly často opravovány. Po opravách však již mnohdy nedržely dokonalý tvar, takže některé tréninkové míče připomínaly kouli jen vzdáleně. O míče se starali obvykle místní ševci např. pan Štefánek, otec dvou hráčů domácího týmu. Opravovali nejen míče, ale také špunty na kopačkách, které byly skládané z kůže a spojené šroubkem, vevnitř v botě pak byla zakrytá matka, která to držela pohromadě.

Tým nejdříve nastupoval pod názvem SK Velká nad Veličkou, později Jiskra Velká nad Veličkou, a nakonec TJ Kordárna Velká nad Veličkou, kdy klub již nesl název hlavního sponzora klubu. Pod organizaci TJ náležel, nejen klub kopané, ale třeba také atletický klub.

Na venkovní zápasy jezdily hráči prvního mužstva náklaďákem Garant, který řídil pan Kolaja. Nákladní auto bylo vybaveno dřevěnými lávkami a klubu jej zapůjčovala rovněž Kordárna. Žákovské týmy jezdily na své zápasy velmi často na kole. V pozdějších letech si funkcionář klubu Emil Kovář pořídil autobus a první tým začal jezdit na zápasy autobusem.

Od svého vstupu do organizovaných soutěží hrála Velká vždy tu nejnižší soutěž, bez velkých nadějí na postup. Šance se změnily poté, kdy nedaleký Lipov sestoupil z I.B třídy a někteří jeho hráči např. Rostislav Machálek, Jan Machálek či Milan Jagoš se rozhodli přejít do Velké a spolu s nimi nastoupil jako trenér místních mužů další bývalý výborný hráč Lipova Zdeněk Karásek přezdívaný "KANON".

První postup týmu TJ Kordárna se uskutečnil v sezóně 1968/1969, kdy se podařilo postoupit do II. třídy. Rozhodující zápas odehráli veličtí fotbalisté na hřišti velkého rivala z Kněždubu, kde remizovali 1:1. Postupový gól vstřelil dvě minuty před koncem František Procházka přímo z rohu. Den před zápasem měl svatbu důležitý obránce týmu Rostislav Machálek s Jiřinou Drlíkovou a zápas sledoval pouze z lavičky.

Od roku 1966 se již budoval nový sportovní areál v centru obce v blízkosti nového kulturního domu. Původní areál jednak nevyhovoval svou polohou divákům, ale také bránil dalšímu rozvoji podniku Kordárna. Na stavbě hřiště se opět významně podílela Kordárna, jejíž zaměstnanci odvedli podstatnou část práce na hřišti. V podniku se vyrobily např. branky a zábradlí. Úvodní utkání na tomto hřišti bylo sehráno v roce 1974. Tímto rokem také začíná druhá etapa velického fotbalu.

První zápas na novém hřišti se hrálo mistrovské utkání s Radějovem. Velká vyhrála 8:0 - zápas provázela velká sláva, hrála dechovka, funkcionáři se střídali se svými projevy. Jak vzpomíná hráč týmu na pozdější rozhovor s tehdejším hráčem Radějova, který do dnešních dnů nechápal průběh zápasu. "My jsme otvírali hřiště, rozhodčí věděl, že musíme vyhrát i kdybychom kulhali. Já jsem tehdy kopal penaltu snad na třikrát, dokud jsem ji nedal. Dechovka hrála za každý gól trylky. Ofsajdy na jedné straně neexistovaly. Když jedete na takový zápas, tak vám to přece musí být jasné.

Zdroje:

Kronika fotbalu ve Velké

Vzpomínky Tomáše Prachaře a Jana Břeně